Markéta Janoušková, zosobnění krásy hudby a jak jsme to s ní oslavili

Jako obvykle má u mě vyhrazenu samostatnou esej mimo obvyklý měsíční přehled. Jako obvykle odvede prvotřídní výkon a zanechá v mnohých duších kvetoucí jarní louky. Dnes tu je z mé strany 18 lidí a jak uvidíte, v Atriu to nekončí.

   Musím říci, jak jsem se připravoval. Dopoledne jsem si nejdříve v dobrém sekáči zakoupil elegantní černošedé sako. Do něho jsem oblékl svou tradiční černou košili a svým zlepšovacím způsobem, který jsem vynalezl pro jednu ruku, jsem nasadil a utáhl tmavě modrou kravatu se zlatými lvy, reklamou to na jakýs belgický pivovar, leč lvové mají dva ocasy, tradičně je tedy vydávám za české.

   Přeleštím černé boty a jsa spokojen s tím, co vidím, vyrazím do Jagellonské do jedné hospůdky s dvorní zahrádkou, neb je krásný den a černý kozel udělá dobře. Však víte, v Atriu to nemožně předražené pivo odmítám financovat, neb bych si připadal jako tupé tele. Do Atria se přesunu na půl sedmou a po cestě zkontroluji, zda je pro nás vše připraveno v té pizzerii, kam půjdeme i s děvčetem po představení. V atriu Atria si dám červené a vyhlížím ostatní členy Klubu přátel Markéty Janouškové. Postupně dorazí všichni, kdo to slíbili. Tak jsme si řekli, co mám na sobě já, a ne to podstatné, co si oblékla umělkyně. Přichází v červených šatech, které mají v oblasti pasu dvě černé krajkové aplikace a jako obvykle jí to sluší, až hanba.   

   Markéta ohlásí jarní program, což považuji za samozřejmost, neb ona je pro mě tradiční nositelkou jarní nálady, a otvírá Sonátou h moll pro housle a klavír č. 1, op. 105, Roberta Schumanna. Nevydržím to a volám Bravo už po první skladbě, kde se chudáku Robertovi sice podařilo napsat krásnou hudbu a přes harašení v hlavě potvrdit, že i klavírista z přesvědčení umí skládat pro housle. Avšak jeho houslový koncert někteří včetně manželky měli za výplod chorého mozku. Poté Markéta, jež ráda sahá po Bachovi, uchopí náročnou Fugu g moll ze Sonát a Partit pro sólové housle a ukáže s neobyčejným nasazením, že může sahat na nejvyšší vrcholy. Dokonce se usměje na notový pultík jen jednou, jak vážně fugu hraje. Když hrajete fugu, není čas na úsměvy.

   Pokračujeme k Bachovi dosti kontrastní velmi romantickou Dvořákovou Romancí, op. 11. Markéta hraje tu typickou dvořákovskou krásu svým něžným a citlivým způsobem a nešetří úsměvy. Jedině Beethovenovy romance se dají srovnávat. Dnes přestávka nebude a jde se na poněkud neklidnější Scherzo Tarantelle, op. 16, polského houslového Chopina Henryka Wieniawského,

   Nato si Markéta odskočí k ohni na jih se Španělským tancem Manuela de Fally, oheň plápolá a Markéta přihazuje polena, neb divokosti ještě není dosti. Na závěr nám s Honzou dá porovnat, jak hraje Ravelovu Tzigane, kterou nám zde mistrovsky loni před Vánoci předvedl Ivan Ženatý. Jako obvykle je nemožné obě provedení srovnávat technicky, avšak u Markéty jsem si povšiml občasných zpomalení a utlumení, což mi připomnělo styl Velkého C, u něhož začasté oceňuji ony chvíle usebrání a přemýšlení a citlivého pokleknutí na jedno koleno před Hudbou. Mně se to u Markéty moc líbilo, proto na závěr řvu podruhé Bravo.

    Hádejte, co bylo v přídavku. Ano, Bartókovy Rumunské tance. S Honzou na sebe kýveme a Markéta svou oblíbenou skladbu zahraje s rozverně zjasněnou lící. Dobře si to Béla za Velké války zařídil, aby nemusel do armády, nabídl eráru, že bude cestovat po uherské části monarchie a za pomoci fonografu sbírat lidovou hudbu a pomůže tak uchovat toto bohatství, neb je čas války a bůhvíco se může přihodit. Ba, přihodilo, jak víme. Země uherská se výrazně zmenšila.

   A na mysl mi pod vlivem Markétiných úsměvů a větrného pohybu jejích řas vytane, zda hudba není také veliké divadlo plné tajemství. A také nesmíme zapomenout na citlivě doprovázejícího klavíristu Stanislava Gallina, jehož jsem tu už zažil s Markétou v dubnu 2013, kdy jsem ji viděl po prvé. A Markétina sestra Kristýna má dnes funkci obraťstránky. A rodiče také tradičně nechybějí. Taková jarní rodina. Jarní Janouškové.

   A nehudební Evička mi šeptá, že mi za tu dnešní krásu děkuje a dle očí to není jen fráze. A podobný jas v očích mají i ti, kteří jsou dnes novými členy Klubu. Tak si člověk vybuduje pověst autority, na jejíž doporučení je dobré dát.

   Po koncertu je dohodnuto, že se přesuneme do té nedaleké pizzerie v Jagellonské a Markéta přijde za námi a urobíme si všichni záverečnú, jako hovoria v tej hornej zemi, kde Bartók také pilně sbíral, neb předtím patřila už skoro tisíciletí k Uhrám.

  Já jsem si už při cestě za novým sakem, jež sklízelo uznalé poznámky dam (milá paní pokladní Kateřina pravila: „Vy jste se na tu Markétu teda vyfik!“), koupil poznámkový sešit v tvrdých deskách a v něm poznamenal věci, na které se chci umělkyně zeptat, neb vždycky na něco zapomenu.

   Začnu tím, že jí ukážu desky, které jsem si v poslední době pořídil, a hned si povídáme o hezké norské houslistce Vilde Frang, která nahrála houslové koncerty Korngoldovy a Brittenovy a nabízím, že půjčím. Markéta říká, že si raději nic nepůjčuje, neb je to pak v ohrožení. Dohodneme postup a přes jí známou Julii Fischer a jejího Sarasateho jdeme k Danielovi Hopeovi a desce Spheres, kterou nezná a já ji ujišťuji, že je to jedna z nejlepších houslových desek v poslední době a k tomu profilová deska s klasickou ukázkou virtuózního repertoáru. On Daniel také hraje srdcem, to by se jí mohlo líbit. Kateřinu Chrobokovou nezná a já nemohu kout železo a pokusit se o spojení.

   Ptám se pak na sestavování různých seskupení a zejména na náhodu, jak se dostala k nahrávání těch maltských Goldbergových variací pro smyčcové trio. Líbí se jí myšlenka, že k tomu příběhu Markéty Goldbergové, který jsem přivěsil k povídání o desce, chci přidat domnělý příběh původu Járy Cimrmana, který odvozuji od kavárníka Zimmermanna v Lipsku, kde Bach hrával se svým Collegiem.

   Někteří se Markéty ptají na studium, jiní na housle a další na sourozence. Řeč je také o Berlíně, kde nyní působí. Jezdí tam autobusem, natáhne se na zadní pětisedadlo, housličky vedle sebe, řekli byste to? Já se ptám na klavíristku Andreu Vavrušovou, s níž hrávala. Ta se prý chystá na sňatek a na nic jiného nemyslí. Je řeč i o čtení a překvapuje mě, že si oblíbila americkou klasiku 20. století jako Steinbecka, Hemingwaye, nebo Faulknera a k tomu přihazuje pár Jihoameričanů a Remarquea, tedy to, co jsme čítávali rádi i my v jejím věku. Já jí k Jihoameričanům doporučuji Jorge Luise Borgese a Wolffova Bacha a až teď mě napadá, že by se jí mohl líbit i Merle. Najednou mám pocit, že se mám postarat o její čtenářský rozvoj a v tu chvíli si takové ochranné myšlenky zakazuji. Za chvíli bych jí radil, co má jíst a pít a jaké partnery si vybírat.

   Probíráme i FolkloreClassic za mého mocného obdivu a já slibuji, že 23. května na Novoměstskou radnici přijdu, a chválím zdejší akustiku a varuji před okny, z nichž občas někoho vyhodí. Markéta tu prý zase chystá obměny a potvrzuje tím živost projektu. Mnozí postupně odcházejí a loučí se a jsou viditelně šťastní a Markéta jim odpovídá tím svým pohledem a úsměvem, pro který stojí za to žít. A máme všechno z notesu probráno a Markéta se diví, že toho zase nebylo tak moc. A zase jsem zapomněl někoho požádat o fotky. Evička udělala tři na svůj mobil a snad někdo další. A mrzí mě, že s námi nešel pan Václav Vacek se svými lidmi, přestože o akci věděl.

   Je už přes půl dvanácté, ještě zaplatit a vyrazit na Jiřák na „Áčko“. Markéta si seběhne dolů a vezme to na západ devítkou. Mně poté, co mi ujede před nosem metro, a musím deset minut čekat, hrozí, že už poslední „Béčko“ nechytnu a pojedu vláčející se noční tramvají a pak z Lehovce pěšky. Najednou mi to nevadí a koupu se v pocitu nádherného večera s milou, krásnou a inteligentní dívkou a spoustou příjemných lidí, kterým jsem snad udělal radost. Chytil jsem poslední vlak a v něm mě napadlo asi pět věcí, na něž jsem se nezeptal. Ještě, že mám ten notes.