To znamená, že Pavel Voráček po jisté přestávce pokračuje ve chvályhodné kultivaci publika pomocí Beethovenových klavírních sonát. Dnes budou na programu rané sonáty g moll, op. 49, č. 1 a G dur téhož opusového čísla, ale označená dvojkou. Poté ještě do přestávky slyšíme 32 variací c moll na vlastní téma, WoO 80, jež mi připadají zvláštní a citlivé, proto vám je chci předvést v podání výjimečného a zvláštního Kanaďana Glenna Goulda: https://www.youtube.com/watch?v=nwUbAilLRbQ. O přestávce se nepřerušeně věnujeme své kultivaci modrým portugalem.
Po přestávce se hraje už jen jedna a tentokrát „Velká“ Sonáta E dur, op. 109, v pořadí třicátá, dílo to zralého muže. Poznamenávám si s nevolí, že opět postrádáme rozpis vět, přestože na tuto vadu vytrvale upozorňuji. Nezbývá mi, než tak učinit zde: 1.Vivace, ma non troppo - Adagio espressivo, 2. Prestissimo, 3. Gesangvoll, mit innigster Empfindung. Poznamenám k tomu, že Voráčkova ponořenost je příslovečná, on Beethovena čte všemi smysly. V závěru mi jeho hra připadá až rozevlátá jako improvizace, aby se nakonec vrátil k známému tématu. Nad jiné povolaný sir Schiff, který úplně poslední dvaatřicátou hrál na závěr Firkušného festivalu, předvede, že je zde vyloženě doma: https://www.youtube.com/watch?v=FTV9SYMGOXU.
21 ledna patří Atrium mladým bratřím Klánským, basbarytonistovi Danielovi a doprovázejícímu klavíristovi Lukášovi, s nimiž vystoupí mladičký tenorista Daniel Matoušek. Zase musím kritizovat program, kde je jen minimum údajů a ještě s chybami. Na tohle jsem nebýval zvyklý. To nemůže připravovat dosavadní tým. Máme si tohle nechat líbit?
Matoušek udělá obvyklou chybu nezkušených a podcení přípravu a na hlasu je to znát, úvodní árie z Kouzelné flétny je vyloženě slabá. To se nestane Klánskému, který Mozartova Figara zazpívá suverénně a v tomto duchu to pokračuje i nadále. Dobře se oběma daří v duetech z Lazebníka sevillského a po přestávce i z Hubičky a koncert uzavřou dobře zvládnutým efektním duetem z Lovců perel. Ještě předtím si dovolil Matoušek napodobit nebetyčnými výškami Flóreze v árii z Dcery pluku a jsa již dosti rozezpíván, ostudu si neuřízne.
Přidávají árii, jež jednomu mladíkovi líčí, že existuje jedna dívka s dukáty a telátkem. Přejme mladíkovi, ať se mu na akademii daří a vyroste z něho dobrý pěvec. Zato Daniel Klánský na sebe stále více upozorňuje a připomíná mladého Plachetku.
V úterý 24. ledna je vyložený svátek, neb bude koncert, na který se těším nejvíce a už dlouho před Vánoci, které jsem si užil s Markétou Janouškovou a Marií Fajtovou. Zde často vystupující Duo Teres (houslistka Lucia Fulka Kopsová a kytarista Tomáš Honěk) doprovodí sopranistku Lucii Silkenovou, jež se na tvorbě tohoto projektu podílí, a hostku večera jazzovou zpěvačku Markétu Foukalovou. Program se jmenuje Shakespeare – sonety v hudbě a je přitažlivý tím, že řada českých současných autorů pro tento program za spolupráce aktérů složila hudbu. Nejen přitažlivý, ale zejména velmi cenný, neb co si přát více, než přínosnou tvorbu současných autorů a interpretaci těchto děl kvalitními hráči a zpěváky.
Proto zde uvedu celý program, abych měl v archivu památku a vždycky si připomněl ten vydařený večer. Večer se vydařil nejen hudbou samotnou, ale i jejím uchopením a především výkonem obou zpěvaček. U Markéty Foukalové nutno vzít na vědomí, že má neškolený hlas a je zvyklá zpívat na mikrofon, takže její přínos je v zajímavém jazzově zbarveném projevu ve dvou skladbách (Benko a Brunner) jí svěřených, nikoli v hlase samotném, kde suverénně vládne Lucie S. Vládne nejen jedním z nejkrásnějších a nejzvučnějších našich sopránů, který mocně oslovuje mé ucho i ducha, ale ani oko, ten důležitý orgán pro vnímání hudby, nepřichází zkrátka.
Lucii S. celé v černém s krajkovou spodničkou a dlouhými vlasy sčesanými do pěšinky to sluší neobyčejně a opět se potvrzuje, že Česko je země nejkrásnějších sopranistek a houslistek, abych nikoho nevynechal. Konečně nerad bych opomenul flétnistky, violistky, harfistky a varhanice, s nimiž to také vyhráváme. Narodil jsem se v dobré zemi a dobrém městě. Proč píšu o spodničce. Před dvěma lety zpívala Lucie S. ve Filasově Šalamounově písni a v krásných červených šatech s bílou krajkovou spodničkou zachytila za cosi v podlaze a řešila to škubnutím, které mělo viditelné následky.
Tady je tedy program s poznámkou, že jsme obdrželi texty sonetů v překladu Martina Hilského v češtině, avšak několik jich bylo předneseno v originále.
Od Zdeňka Merty (1951) pocházela hudba k Sonetům 8, 18 a 144, Lukáš Hurník (1967) zpracoval Sonet 76, Jiří Chvojka (1987) zhudebnil Sonet 116, Matej Benko (1979) složil hudbu k Sonetu 39, Juraj Filas (1955) uchopil Sonet 1, Martin Brunner (1983) je autorem hudby k Sonetu 28 a Ondřej Kukal (1964) k Sonetu 146 a instrumentální skladby Kytaroviolino, op. 46. Po přestávce začal program třemi starými anglickými písněmi v úpravě Rebeccy Clarke (1886-1979), kde zněl pouze soprán doprovázený houslemi. Velmi elegantní a krásné.
Kdybych měl rozdílet známky, pak Mertův Sonet 114 dostal osmičku a devítku si odnesly Filasův Sonet 1, Kukalovo instrumentální Kytaroviolino, op. 41 a též jeho Sonet 146. Sedmičku si odnáší Chvojkův Sonet 116. Každý ví, že známkami nad 5 vyslovuji vysoké uznání. Řeknu vám, že být dramaturgem některého z významných festivalů, po tomto dovedně a chytře sestaveném programu bych sáhl. Ale jak se o něm dozví? Nikdo mi nemůže zabránit, abych nebyl iniciativní a nenavrhl jim to sám. Dobrým příkladům nutno pomáhat. Avšak samo Duo Teres je v tom aktivní a dokonce dle rozhovoru pro Harmonii říká, že chystají i desku. Já si ji určitě koupím.
Přímo na místě byli dle Facebooku přítomni Benko, Hurník, Filas, Kukal, Chvojka a Merta. A ještě chybí Lucii Kopsovou a Lukáše Hoňka pochválit za citlivý a dobře aranžovaný doprovod, přestože pocvičit ještě souhtu i se zpěvačkami neuškodí. Zmíněný rozhovor je zde: http://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/duo-teres-mezi-sonety-a-strunami.html. A jako jmenovitou poklonu Lucii S. cituji ze Sonetu 18: „Mám srovnávat tě s krásným letním dnem? Tvá krása září víc, víc laskavá je, vždyť létu jednou skončí pronájem.“
Po tomto navštívení krásy se 25. ledna jde na Spohr violin duo Jany a Ondřeje Lébrových, doplněné varhaníkem Pavlem Černým, kterého musím pochválit za dobrou a pro zvuk zde vhodnou volbu rejstříků. Po varhanním Bachovi se hraje Leclairova sonáta č. 6 pro dvoje housle, která se mi moc nelíbí, neb ji hrají ostře a tvrdě a způsobem odlišným, než jaký můžeme slyšet od souborů staré hudby. Ani stopa po francouzské grácii a zpěvnosti.
Po přestávce se z baroka posouváme díky Spohrovi a pozoruhodnému Rybovu Preludiu do klasicismu a po Kuchařově varhanním Andante as dur koncert dobře vyvrcholí dvojím Mozartem. Prvním varhanním, kde varhany nahrazují původně předepsaný píšťalový hrací stroj a poté 7 vybranými větami z chrámových sonát pro dvoje housle a varhany, kde se díky optimistické a zářivé hudbě nedivíme, že Wolfgangův nadřízený salzburský arcibiskup jejich provádění v kostelech jednoho dne zakázal.
Poznámka ke Kuchařovi, to je onen skladatel, který pro Mozarta pořídil klavírní výtahy z Dona Giovanniho, aby mohl úspěšně v Nosticově divadle zkoušet. Však mu byl vděčen tak, že mu poděkoval v árii, kde si na hostině Don Giovanni a Leporello chválí kuchaře. To se netýká toho, kdo připravil jídlo, nýbrž Kuchaře skladatele. To se už málo ví. Až budete na té opeře, vzpomeňte si.
Závěrečné zvolání tedy modifikuji takto: „Zachovej nám Hospodine, Atrium a jeho ducha a osviť mysli těch, kteří o něm rozhodují, aby se neopakoval slabší program připravený na únor, který připravil kdosi mimo Atrium.“ Pokud se to bude opakovat, slibuji, že se ozvu nejen zde, ale přímo řediteli Zatrojku a starostce a radnímu pro kulturu.