Jak nás uvádějí do roku 2017 ti velcí

Velkými myslím koncerty předních orchestrů a jimi uváděné významné sólisty. Hned ten druhý měl, myslím, světovou úroveň.

       Prvý koncert máme s Hankou a Zuzkou s Českou filharmonií v pátek 13. ledna. Doporučil jsem ho dámám ze dvou důvodů. Jednak pro nádherné torzo 10. Mahlerovy symfonie, jež je psáno v tempu Adagio a zajímavou Pendereckého skladbu pro 3 violoncella, vše doplněno Mozartem, jenž nikdy nic nezkazí.

   Mahlerova pomalá věta z chystané symfonie, jež vznikala v pověrečných obavách z počtu 9, který byl konečný u jiných velkých autorů, jako Beethoven, Bruckner, nebo Dvořák, neboť se zprvu bál, že zemře po deváté symfonii, a tak Das Lied von der Erde, která je promyšlenou převážně vokální symfonií, tak nenazval a myslel, že tím osud ošálí. Leč neošálil, po deváté symfonii zemřel a nepomohlo mu ani rozepsání desáté.

   Arnold Schönberg rok po jeho smrti na přednášce k pražské premiéře Osmé symfonie, jež mě tak nadchla loni v Litomyšli: „Co měla říci jeho desátá, k níž podobně jako u Beethovena existují skici, se nedozvíme, právě tak, jako se to nedozvíme u Beethovena a Brucknera. Zdá se, že devátá je hranice. Kdo ji chce překročit, musí pryč. Vypadá to, jako kdyby nám v desáté mohlo být řečeno něco, co ještě nesmíme vědět, pro co nejsme ještě zralí. Ti, kdo napsali devátou, stojí blízko onomu světu. Možná by se hádanky tohoto světa rozluštily, kdyby někdo z těch, kdo je znají, napsal desátou. To se však nejspíš nemá stát.“ Slova, jež sama říkají, jakým zázrakem hudba je a jakým zázrakem jsou lidé jako Mahler. Prosím, nebrat zase tak vážně, takový Šostakovič dokázal hranici ve zdraví překonat a napsat symfonií 15 až 17, podle toho, co za symfonii budeme považovat. Nebo dnešní jubilant Glass a jeho 11 symfonií.

   ČF dnes bez svých nejkrásnějších druhých houslistek sehraje téměř půlhodinové Adagio jako úctyhodné uznání velikému skladateli a nálada nastolená touto hudbou, jež bohatostí a krásou ještě překonává slavné Adagietto z Páté je doslova povznesená.

   Nyní dostáváme pádný důkaz, že máme častěji hrát a poslouchat polské autory 20. století, kdy po Chopinovi a Wieniawském dospěli k světové úrovni právě díly Goreckého, Szymanowského, nebo Krzysztofa Pendereckého (1933). Jeho Concerto Grosso per tre violoncelli ed orchestra je názornou ukázkou mistrovské práce pro tři rovnocenné nástroje a výmluvně ukazuje, jakým nádherným nástrojem violoncello je. U sólových nástrojů sedí členové ČF Václav Petr, koncertní mistr, Ivan Vokáč a Eduard Šístek.  Nesmírně mě zaujala hra každého z nástrojů, proměnlivá a pestrá. Poklona Pendereckému. Obě dámy nadšeny, což je mi odměnou největší.

   Po přestávce Mozartova přívětivá a s radostí psaná Symfonie č. 35 D dur, KV 385, „Haffnerova“ je potěšení okořeněné překrásnými houslemi Jiřího Vodičky, jemuž dal skladatel dost prostoru.

      Mluvil jsem hned zpočátku o světové úrovni, neb mohu s hrdostí ohlásit, že vedle klavíristů vynikajících a v zahraničí známých máme jednoho, o němž můžeme bez uzardění prohlásit, že patří po Ivanu Moravcovi do absolutní světové špičky. Mé hodnocení není podmíněno jen loňským vítězstvím v nejuznávanější klavírní soutěži světa (soutěž královny Alžběty v Belgii), nýbrž pouze jeho výkony na Firkušného festivalu 2013 a 14. ledna 2017 v Rudolfinu.

   Pamatujte si dobře. Lukáš Vondráček (1986). Má před sebou skvělou budoucnost, bude-li mu přát zdraví a přičiní-li se. Můžeme se jen těšit, že bude mít k rodné zemi vztah jako Magdalena Veliká a nevynechá jedinou příležitost zahrát nám věrným Čechům, kteří mu rozumíme. On totiž žije v USA, odkud to má blíže na světová pódia a do center světové hudební publicistiky.

   Oblíbeným zahajovacím Mozartem a jeho Sonátou č. 10 C dur, K 330, otevře a doslova hladí klapky, což se v Lisztově Transcedentální etudě č. 9 As dur, “Ricordanza” změní na dynamickou úderovou vichřici, jak bývalo u tohoto skladatele a obdivovaného hráče zvykem. Prvou půli zakončí rané, přesto mistrovské Scherzo, op. 4, Johannesa Brahmse. To už se Lukáš koupe v potu a občas plazí jazyk, jímž reaguje na změny dynamiky, jimiž skladbu oživuje.

   Po přestávce je pro mě příjemným překvapením, plným emocí a nálad, pozapomínaný Vítězslav Novák (1870-1949) a jeho Vzpomínky, op. 6. Oceňuji vkusný Lukášův výběr a příjemné a hladivé uklidnění, aby na nás plně zaútočil Brahmsovou Sonátou č. 1 C dur op. 1. Viditelně odevzdává vše a já jsem získán jeho nasazením a expresivním vystupováním včetně sklánění se až ke klávesnici. Celý koncert odehraje zpaměti, což nebývá obvyklé a svědčí to o dokonalém zvládnutí vybraného repertoáru. První přídavek nepoznávám, ale druhý je Schumann.

   Konečně 27. ledna nastává onen den, na který se těším už od chvíle, kdy jsem koupil vstupenku. Dnes máme na programu v prvé půli Beethovenův Třetí klavírní koncert a ve druhé rozsáhlý Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. Tentokrát s Manfredem Honeckem a zase bez krásných druhých houslistek.

  Klavír svěřen italskému mladíkovi Francescovi Piemontesimu, který hraje Beethovena téměř mazlivým způsobem a přitom dělá obličeje, jako kdyby seděl na napínáčcích. Přes tragický výraz dá koncertu mnoho citu a úhozově nepřehání. Hraje to s úctou, však u Beethovena je vždycky důvod. První věta Allegro con brio obsáhlá, plná motivů a očekávání. Druhé Largo přináší jako všechny autorovy pomalé věty velikou krásu plnou klidu a přemýšlení. Závěrečné Rondo: Allegro je skoro rozverné až skočné a radost má Francesco, přestože se tváří jako po zákroku na osmičce vlevo dole, i já.

   Po přestávce přichází po na empoře rozestaveném Pražském filharmonickém sboru britská sopranistka Lucy Crowe, která mi připadala mezi sólisty jako nejlepší od prvých tónů a doplní ji tenorista Andrew Staples, barytonista Derek Welton, vypravěč Derek Callow, všichni Britové a náš basista Jan Martiník.

   Oratorium složené v padesátých letech a zamýšlené už od 40. let jako poděkování Sacherovým mělo premiéru v Basileji v lednu 1958 a vítězně pak šlo Evropou a Praha se ho dočkala v květnu téhož roku na Pražském jaru.

   Byl jsem, jak jsem očekával, hluboce zasažen a umínil si, že si oratorium musím ještě nejméně jednou živě poslechnout. Občas jsem se ocital v blízkosti Orffovy Carminy burany a vychutnával předehry a mezihry mezi částmi a party sólistů. Neškodila by ani nahrávka. Zase potvrzení výjimečnosti Martinů.