Jak trávit Štědrý den aneb vánoční dívka a o uhlí ve sklepě

Psala, že bude dávat své FokloreClassic 23. prosince ve Vysokém Újezdu. V kostele a za současných chladných dnů. A na Štědrý den na Smíchově v Církvi českobratrské evangelické bude součástí hudební složky tradičních nešpor.

      Toho 23. jsou znát ještě zbytky ledovky a v kostele bude hrozná kosa a toaleta daleko, neb katolíci zastávají názor, že na věřící musí být přísnost, žádné pohodlné lavice a žádné topení, natož nějaké toalety. Ten den tedy nikam nevyrazím, také už proto, že FolkloreClassic jsem už viděl dvakrát, naposled na Nuselské radnici, jak již s radostí a obdivem nedávno psáno.

   Začíná to v půl čtvrté a já neznaje místních poměrů raději vyrážím tak včas, abych si našel dobré místo v čele. Doraziv zjišťuji, že hudebníci jsou na kúru a ještě cvičí a sál je veliký a netřeba se bát o místo. Milé paní patřící ke kostelu kladu zásadní otázky, jež uvádím v pořadí důležitosti. Je tady už Markéta Janoušková? A je tady toaleta? Potvrzeno, že jsou tu obě a prý můžu za hudebníky nahoru.

   To není nutné, neb dívčina se zářivým úsměvem právě schází k nám dolů. Mluvíme o včerejšku, a proč jsem nepřijel. Prý to bylo krásné, avšak zima v kostele krutá a Markéta ukazuje, jak se klepala. Chválím protestantské církve za vytápění a toalety a ta zdejší milá paní mi dává za pravdu. Na mou otázku po koncertu v Atriu hodí Markéta očky k nebi s obličejíkem typu „já vim, já vim č. 1“, což znamená omluvu a lítost a také příslib, že to brzy vyjde. Ptám se na její nové mezinárodně složené kvarteto a v očích jí doslova září, když o něm mluví. Říká, že si sem přivedla žákyně, což mě překvapuje, ale máme na toto téma čas až po koncertu. Rovněž se zmíním o dárečku, který pro ni mám. Musím ji však pustit zpět nahoru, neb ona, jak pravila ve zprávě, to tady trochu vede.

   Dle starobylých chrámových zvyků bez ohledu na konfesi se dnes bude hrát a zpívat z kúru, takže na účinkující neuvidím. Ku zpěvu a capella i s doprovodem varhan, nebo smyčcové sekce a trubky se shromáždili lidé ze okruhu církve doplnění i členy věhlasných sborů. Smyčcovou sekci vede Markéta usazená u okraje kúru a svěřené dívčinky diriguje typickým houpavými gesty ruky, jak to známe z jejího občasného rytmického zásahu v tatínkově cimbálovce. Přitom nepřestává hrát. Když se namáhavě a za krkem a v zádech bolavě otočím ke kúru, vidím její práci a výrazný profil s pikantním nosíkem. Občas děvčatům něco říká a zjevně je tu za šéfovou. Kdo by se divil.

   Co se hraje a zpívá a mluví? Zahájí se českou neformální vánoční hymnou Narodil se Kristus Pán a místní duchovní s partnerkou čtou z bible vybrané úseky a mezitím jde Michna, středověký zpěv, 3 známé koledy hrané ve světě a zajímavá pastorela Koutníkova z počátku 18. století. Uzavírá se zpěvem Tiché noci, což mě u protestantů překvapuje.

   Ve foyeru se zdravím s Janouškovými a čekám na Markétu. Když jí dávám ten svícen na jednu svíčku a říkám jí, že je vhodný k tomu, aby si s ním posvítila, až půjde do sklepa pro uhlí. Když vidím, jak s tím svícnem točí, usoudím, že jsem s tím vtípkem trochu vedle a že to děvče považuje svícen za kalíšek na ostrý nápoj. Tu mi svitne, kdo se narodil v roce 1989, už nemůže znát rozvážku uhlí do sklepů, ve kterých často světlo nedosahovalo do kójí a nosily se tam baterky a často i svíčky a občas někde hořelo a putny na uhlí sloužily k velikému okrádání a dobrému bydlu uhlířů a každá domácnost měla příděl a víc nesehnala a každodenní tahání uhláků po schodech, neb výtahů pomálu. A teplo až za dlouhou dobu a prach z popela a strašlivý smrad v zimním městě, takže Žižkováci si museli připadat jako v Londýně.

   Markéta trochu posmutněle kouká a zjevně neví. Tak tomu dám korunu s návrhem, aby do svícnu dala svíčku, zapálila ji a postavila do okénka, aby chlapec venku věděl, že je vzduch čistý. Snad se to nakonec vyjasnilo. Ani se mi nějak nechce loučit. Jak lépe strávit štědrodenní odpoledne?

    Neznám jiného hudebníka, který by se z hudby tak radoval jako Markéta. A nadšení mi způsobuje ta její neúnavná snaha sestavovat různá uskupení a nalézat nové tváře a barvy svého hraní. A to bez ohledu na hranice. Kdyby nic jiného nepřineslo členství v EU a schengenském prostoru, tak ten volný pohyb nadšených a schopných mladých lidí po Evropě, a to bez jakýchkoli známek nízkého sebevědomí, stál za to. Netušil jsem, že cinkám klíči a krvácím na barikádách za šťastný úsměv Markéty Janouškové. Kdybych to věděl, cinkal bych ještě lépe a radostněji.

   Tu Markétinu školu jsem si našel na netu a jde o International School of Music and Fine Arts Prague (ISMFA), podrobnosti zde: http://www.musicschoolprague.com/cz/. A až bude její koncert, doufám, že se Klub shromáždí v plném počtu a další se přidají.