Atrium, chudinka malá, v listopadu 2016

 Když jsem poprvé otevřel listopadový program, prohlásil jsem na adresu paní provozní Drakselové, že je škoda, že jsem si dnes nevzal klobouk. Nemohu tak před ní hluboce smeknout za tu přebohatou nabídku.

     Po otevření diáře zjišťuji, že až na několik dnů pokaždé mám volno, a jdu sem celkem třináctkrát, což je můj rekord. Budu muset být hodně stručný, nechci psát velké pojednání, ale i tak očekávám skoro 4 strany. Dělit to na dvě části je nepraktické.

  2. listopadu tu je příjemná a kvalitní sopranistka Olga Jelínková, jež byla letos nominována na Thalii spolu s Marií Fajtovou a obě pak tleskaly té třetí špitajíce si něco o mizerné úrovni celého vyhlašování. K doprovodu a pestrosti programu tu jsou přední český varhaník Aleš Bárta a houslista Jakub Jánský a varhaníkovi pomáhá hezká mladá obraťstránka. Program tvoří díla pro jednotlivé nástroje, jejich kombinace a zpěv. Uslyšíme v prvé půli třikrát Bacha (jednou pro sólo varhany a sólo housle a jednou oba dohromady v třívěté krásné Sonátě A dur, bohužel už dále neoznačené. Jednoho německého velikána doplňuje druhý, na něhož si činí nárok i Angličané, majíce ho za svého, neb tu léta působil a nalezl i odpočinek věčný. Ano hraje se a zpívá Händel a jeho Rejoice z Mesiáše a árie Meine Seele, jež je zpívána téměř vesele za podpory rytmicky šlapajících varhan a skvěle přizvukujících houslí.

   Ve druhé půli pak obdržíme překvapivě krásnou Vitaliho Ciacconu pro housle a varhany a už dokonale rozehřáté Olze skvěle sedne Mozartovo Exsultate jubilate, houslista se vytáhne s často přídavkovým Paganiniho capricciem č. 14. Nato mi Olga udělá radost s jímavou árií z Dvořákovy Svaté Ludmily. Program končí známou a jiskřivě zahranou Widorovou Toccatou F dur pro varhany. Přídavkem je zpravidla tenory zpívaný Franckův Panis angelicus. Zapomněl jsem dodat, že Olga má na sobě slušivé šaty se šněrovačkou, takže by se patřilo zazpívat známou odrhovačku s pozměněným jménem z Káči na Olgu: „Olga má, Olga má, šněrovačku s prýmama. Kdo chce s Olgou tancovati, nesmí jí je zamazati.“ To by bylo veselo.

  4. listopadu si tu Stanislav Barek pořádá jeden z koncertů svého výtečného festivalu Kytara mezi žánry a my slyšíme Němce Lorenze Schmidta s jeho vlastními skladbami a pak našeho Libora Šmoldase, který dobře a vtipně mluví a hraje hudbu na pomezí klasiky a jazzu. Po přestávce nejprve Němec Silvio Schneider ukáže, jak skvěle hraje latino a po něm písničkářka Jana Šteflíčková ozdobí večer ženským kouzlem a pěkným zpěvem na vlastní texty.

  Nazítří v sobotu tady přivítáme mezzosopranistku Danielu Demuthovou a její sestavu Musica dolce vita, již tvoří flétnistka Žofie Vokálková a harfistka Zbyňka Šolcová. Dnes půjde o inspiraci židovskými dějinami a kulturou a hudebními osobnostmi židovského původu. Začnou výběrem sefardských písní a připomenou mi krásnou izraelskou mistryni tohoto oboru Jasmin Levy, přes Verdiho ne zcela k této sestavě vhodný sbor z Nabucca dojdeme k sourozencům Mendelssohnovým a prvou část koncertu uzavřou Delibesovy Dcery Cádizu, které jsem bohužel slyšel v podání takových osobností jako Teresa Berganza, nebo Elina Garanča. Bohužel Daniela se mi dnes jeví jako nejslabší článek řetězu.

   Po přestávce jdeme od Ernesta Blocha a výběru z jeho Suity modale pro flétnu a harfu. Nato Žofie čte z dopisu své babičky, která se pokoušela spojit s manželem toho času v Terezíně a smutnou atmosféru rozptýlí Ravelova Hebrejská píseň a snad nejhezčí číslo večera v podobě virtuózního chvění flétny v Suitě pro flétnu Yena Barabase. K tomu se přiblíží skvostná třetí píseň beze slov Paula Ben Haima. Po závěrečné Summertime z Gershwinovy opery Porgy a Bess ještě přidají známou melodii Johna Williamse z filmu Schindlerův seznam.

   V sobotu 12. listopadu jdeme s Janem Vackem ze zvědavosti na den albánské kultury, kde první část tvoří vystoupení prvotřídního violoncellisty Bledara Zajmiho, který hraje v orchestru opery Národního divadla a druhou dokumentární film o hvězdě albánské literatury Ismaelu Kadarem, letos osmdesátiletém. Film námětově i obsahově velmi zajímavý, leč vytkl bych mu malý spád a rozvleklost a zbytečné odbíhání k nepodstatnému. Střihal bych nemilosrdně.

   14. listopad patří dvěma osobnostem, které můžeme vidět často hrát spolu, či v komorním seskupení. Náš mezinárodně oceňovaný špičkový violoncellista Jiří Bárta a jeho oblíbená doprovázející klavíristka Terezie Fialová. Její sestra Kristina je naší přední violistkou a na obě je velmi milo hledět.

   Zajímavé je, že dnes se nebude hrát žádná Bachova Suita pro violoncello, jež Jiří hraje tak skvěle, ba snad nejlépe u nás, ale méně známá Sonáta č. 2 Nikolaje Mjaskovského. Jak to bývá, jsem příjemně překvapen a nato v údivu utvrzen skvěle zahraným výběrem z Dvořákových Silhouett. Jak violoncello, tak i klavír tu hrají důrazně a energicky, však Tereziin klavír tak zní po celý večer. Ostatně skvělou příležitost jí dá ozdoba večera, po klavírním Bachově Preludiu a fuze E dur, BWV 854, tu máme Rachmaninovovu Sonátu g moll pro violoncello, op. 19. Na Youtube je postupně po částech i v Bártově podání.

1. část: https://www.youtube.com/watch?v=1U0hSsHhVZ4,

2. část: https://www.youtube.com/watch?v=jEoHNohXRD0

3. část: https://www.youtube.com/watch?v=BWnswvbPgHI

4. část: https://www.youtube.com/watch?v=d52EHwk8z8M

   Tahle sonáta je jednou z nejkrásnějších komorních skladeb pro violoncello vůbec a příkladem mistrovského rozvržení partů obou nástrojů, kde klavírista Rachmaninov svému nástroji rozhodně nedal druhotnou roli. Slyšet tohle v Atriu je svátek. Chybou však je, že v programu vypadla k této skladbě část textu týkající se názvu i poslední věty.

   Zítřejšího večera tu hrají mé oblíbené flétničky Flautus vocis. Anežka Beščecová z původní sestavy očekává milou událost a je zastoupena jinou Anežkou, Vargovou. Dnes je poměrně konvenční program, rozehřívací Mozart, pak výběr z Griegových lyrických kusů pozoruhodný střídáním nástrojů a pestrobarevnými motivy. Před přestávkou navodí Mendelssohnovo zvukově bohaté Scherzo chuť na červené víno.

   Ve druhé půli oblíbený Debussyho Svit luny z krásné Bergamské svity a zase Mendelssohn a jeho Rondo Capriccioso, op. 14. Krásné jemnými odstíny hlasů fléten. Ozdobou večera je Faurého Pavane: https://www.youtube.com/watch?v=PZUfkBehaXI. Pokračujeme hluboko do minulého století Duboisovým Quatuor, jež zní vesele a filmově. Přídavkem je kratochvilná maličkost na flétničky doslova vycvrlikaná. Myslím, že je to totéž, co přidávali přede dvěma lety: https://www.youtube.com/watch?v=UqMBVkn9vYg.

   19. listopadu sdružení Trigonum musicum s harfistkou Lydií Härtelovou, hobojistou Davidem Proskem a violoncellistou Janem Kellerem dává francouzský večer, v prvé půli z 18.století. Loiellet, Rameau a Caix d‘Hervelois, jehož Suita d moll pro violu da gamba a cembalo je transponována pro violoncello a harfu a je prvním vrcholem večera: Tady je původní provedení: https://www.youtube.com/watch?v=3VkrlMRw0v8. Jo, Caix byl veliký mistr gamby. Také obdržíme dvakrát Saint-Saënse. Nejprve obvyklou a populární Labuť, takže člověk vzpomene na Maju Pliseckou a k tomu jeho hobojovou sonátu D dur.

   2. půlka večera je sestavena převážně ze skladeb 19. a 20. století, kde vynikají oba Debussyové a vše uzavře oslava pěkného sobotního odpoledne v podobě Passepied barokního skladatele André Cardinala Destouchese. Nejvíce mě zaujala Feérie, velmi krásný francouzský Vyšehrad Marcela Tourniera. Tady je: https://www.youtube.com/watch?v=c5huFKMuS58. Přidává se známá Morriconeho melodie z filmu Misie.

   21. listopad tu patří Triu Bergerettes, Vidím, že Janu Novákovou nahradila houslistka slavného příjmení, jež zřejmě s diskařem Alfredem Oerterem, čtyřnásobným olympijským vítězem od roku 1956 do roku 1964 nic společného nemá. Velký Al dvakrát zkazil radost našemu Daňkovi, který získal zlato až po jeho odchodu. Také vidím, že přišel známý klavírista Petr Jiříkovský.

   Začínáme rozjezdovým Haydnovým Triem G dur „Al ongarese“, jež uslyším ještě pozítří v Rudolfinu se slavným Guarneri triem. Na obvyklý klasicistní úvod naváží Bergerettes Bohuslava Martinů, což je něco pro mě. Mimořádně se soustředím a doslova si je užiju.

   Po přestávce na vynikajícího Bártova Rachmaninova naváží Elegickým triem č. 1 a já jsem opět rozradostněn. Milý a hudebně pestrý večer přibarvený půvabem obou dam u houslí a klavíru končí doslova perlou. Stále ještě činný Luboš Sluka (1928) napsal Suitu na paměť Jaroslava Ježka, do níž načerpal řadu bohatství z Ježkových písní a tanečních skladeb. Skladba nápaditá a plná nostalgie a moje poznámka: 9, mistrovská úprava, přepůvabné a navrhnout Markétě. Přidává se Dvořákova Dumka č. 6, což nepřekvapuje. Dělají to skoro všichni.

   Nazítří přichází výtečně komponované celé odpoledne i večer jako zasloužená pocta Milanu Munclingerovi. Tento mimořádný hudebník by si jistě zasloužil větší pozornost a samostatný muzikologický výzkum. Snad někdo z mladých studentů se o to pokusí. Mnozí z dnešních osobností v oboru takzvané poučené interpretace staré hudby na něho vzpomínají.

   Naše vzpomínkové odpoledne zpestřené vystoupením sličných studentek flétny a večerní  koncert připravil flétnista Jan Ostrý za spolupráce zkušených dvou profesorů HAMU a pamětníků, jejichž vyprávění bylo zajímavé jak pro nás, tak i studenty konzervatoře a akademie, kteří se přišli něco dovědět. Orální historie je nad všechny učebnice. Je velmi potěšitelné vidět tu zatracovanou mládež, jak se snaží něco naučit a jak jednou bude rozdávat radost svou hrou. Večer pak rozdává radost Jan Ostrý se spoluhráči houslistkou Adélou Štajnochrovou, violoncellistou Liborem Maškem a cembalistkou Editou Keglerovou.

   Začnou Bachovou Triovou sonátou G dur pro flétnu, housle a basso continuo, BWV 1038, kde Adagio připomene melodickou krásou známou Air ze třetí orchestrální suity. Pokračuje se opět Bachem, ale tentokrát nutno připustit, že autorství otce bývá bráno v pochybnost. Leč Přesto si Suita c moll pro flétnu a cembalo, BWV 997, ode mě vyslouží poznámku mistrovská kombinační práce zejména v úvodním preludiu a známku 8.

  Klenotem barokní hudby a jedním z dokladů Bachovy geniality je s Uměním fugy srovnatelná Hudební obětina, BWV 1079, názorná ukázka zvládnutí kontrapunktu a nápadná připomínka některých dřívějších skladeb. Dokonce i Matoušových pašijí. Traduje se, že ji složil na místě na téma zadané králem Fridrichem II. Hrají se části 3, 6, 9 a 10 a také Triová sonáta c moll. V programu to není dobře uvedeno. Ještě přídavek a zase Bach, 2. věta z Triové sonáty G dur. Tak takhle jsme se tu dnes měli.

    O dva dny později se tradičně přesvědčíme, zda nám ve třídě Martina Vodrážky vyrostli následovníci dnešních hvězd operních divadel. Předně zjišťuji, že se někteří neumí rozezpívat a hned první zpívá falešně.

   Po přestávce je to už lepší a zaujme především nápadná kráska Jana Karfusová, jež vcelku přijatelně předvede árie Mussetty a Violetty a v prvé polovině se obstojně vyrovná s velmi obtížnou árií z Bernsteinovy Candide. Bohužel dokonce jedné z dívek selže hlas a musí své číslo ukončit. Z chlapců mě zaujal zřejmě romský tenorista Martin Oláh. Je znát, že je všechny čeká hodně práce.

   Poněkud netradiční je tu 25. listopadu večer s Beatou Hlavenkovou v rámci festivalu Žižkov Meets Jazz. Beata hraje na klavír svou rozměrnou skladbu Theodoros na ztemnělé scéně jen ve svitu několika svíček a přiměje mě zvažovat a přemýšlet, kam ji vlastně zařadit. Podle mě to není ani moderní jazz, spíše hudba blížící se tomu, co píší minimalisté s občasnými návraty do klasiky. Musím však přiznat, že se mi její hudba líbí.

   Nejmilejší hudebnice na světě Markéta Janoušková svůj plánovaný koncert 29. listopadu pro nemoc musela k mému zármutku zrušit a snad se podaří dohodnout nový termín lednový. Bylo nás na ni připraveno 15 členů jejího fanklubu.

   Nepřehlédnutelný houslista Alexander Shonert doprovázený svou matkou na klavír uzavře měsíc listopad v poslední den. Rozladí mě oznámením, že dnes nebude přestávka a pak začne přehazovat skladby a a pojednou máme jiný program a já se v tom ztrácím a zní to levně a pouťově a já si píšu, ještě chybí zahrát něco od Gotta. Naštěstí se Alexandr sebere a dohraje koncert na úrovni. Myslím však, že jsme se viděli naposledy.

       Závěrečné zvolání jest navýsost aktuální: „Zachovej nám Hospodine, Atrium a jeho ducha a doufejme, že tu zatím neschválenou rekonstrukci zvládnou přes prázdniny 2017.“