Český jazyk a olympiáda, aneb co se také naplácá

K vyjádření svých pocitů z užívání češtiny ve sdělovacích prostředcích se chystám už dlouho, ale nakonec to spustila olympiáda. Aspoň to budu mít za sebou.

  Předně bych rád zdůraznil, že vyjadřuji pouze svůj soukromý názor a nechci brát v pochybnost mnohdy solidní odbornou úroveň mluvčích. Pouze zde na jedno místo shrabávám suché listí prohřešků proti rodnému jazyku, a to nejen při přenosech z nedávné brazilské olympiády, ale i z jiných televizních programů a médií.

   Jedním z míst, kde lze slyšet nejotřesnější podobu češtiny a vyjadřovací nedostatečnost, jsou fotbalové přenosy. Jistě, od fotbalistů, které zvou do studia, očekáváme jiné dovednosti, než brilantní mluvený projev a divácká obec fotbalová při vší úctě je zřejmě v tomto ohledu méně náročná. Do této mluvy se pomalu, ale jistě dostávají fráze a pojmy, které časem zdomácní stejně hloupě, jako už nyní běžně movitý-mohovitý, nebo gurmán-gourmet. Já nyní televizi přepínám ihned po přenosu a nikdy ji nezapínám v čase před ním, neb právě to jsou chvíle nejotřesnějšího žvanění a o takové utrpení nestojím. Nejhorší jsou někteří, i fotbalově slavní a sportovně úcthodní bývalí hráči, nebudu jmenovat, o to tu nejde.

  Ze slovníku fotbalového téměř vymizelo slovo střela, jež téměř vytlačilo slovo zakončení, střelec bývá nazýván dle mého nejen nesprávně s ohledem na původní význam, ale vyloženě hloupě snajpr, vystřelený míč jako projektil, předvídavost je anticipace a jiné hojné a zbytečné nadužívání cizích slov. Dotek míče, nebo puku, který jsme vždy znali jako tečování (asi z anglického touch), bývá opatřován zbytečnou předponou z a ještě hůře pro. "Jágr jen protečoval." je ubohý žvást.

   Dodnes jsem se nevyrovnal se zmizením tradičních názvů postavení hráčů ve fotbalu a s těmi novodobými, jako štítový záložník, hrotový útočník, či útočný hrot, to už nemáme křídla, spojky a centrforwardy, případně centrhalvy? Nemáme, fotbal se změnil. Takový Pelé nosil desítku, vždy vyhrazenou levé spojce. Dneska by byl hroťák, ale on už v tom vrcholném roce 1970 působil spíše jako ofenzivní záložník, řekli bychom dnes. A tvořivý komentátor by jej nazval režisérem.

  Mnohdy dělá mluvčím potíž ona cizincům obtížně vysvětlitelná kategorie u sloves, zvaná vid. Pro nás to není nic složitého, buď je dokonavý, tj. děj je jednorázový, příkladmo udělat, anebo nedokonavý, tj. dále trvající, příkladmo dělat. Často to rozhodne předpona. Od této vlastnosti se odvíjí další tvary, třeba budoucí čas a přechodníky, do nichž se nikdo bez výcviku nemá pouštět. Běžné je u nich plést si tvary u jednotlivých rodů, jako třeba otřesné Federer uklouzl, servírujíc zleva. To je tvar pro ženský rod.

   Budoucí čas u dokonavých sloves vyjadřuje už samo sloveso, zcela samozřejmě řekneme: „udělám“, což znamená jasně v budoucnu, a ani nás nenapadne říci „budu udělat“. Bohužel jsou mezi námi lidé a není jich málo, kteří budoucí čas tvořit neumí a jsou to i profesionálové. Velmi často to slyšíme ve spojitosti se slovesem soustředit. Je jasně dokonavé, takže budoucnost vyjádřím jednoduše „já se soustředím“. Pokud budu mít na mysli soustavnou časově neomezenou činnost, řeknu „já se budu soustřeďovat“. Jasně nedokonavé. Místo toho slyšíme „budu se soustředit“ odevšud a beztrestně.

 Dalším plevelem je rčení, že něco jde vidět místo je vidět. Samozřejmě to vždy zní de vidět a je to dost hrozné.

Jiným nadužívaným a ponejvíce chybně je pojem fenomén. Někdy se chce vyjádřit, že je někdo výtečný a nazve se fenoménem. To slovo stále znamená pouze jev a v souvislosti s osobami se používá v nadsázce. Chce se tím říci, že ten sportovec, umělec, politik, není obyčejný a že je roven třeba dešti, zemětřesení, anebo polární záři, zkrátka přírodnímu jevu. Plýtvá se tím nesmyslně a nesprávně. Ale třeba taková Laura Trott je mi nad polární záři a neříkám jí fenomén.

   Podobné to je se slovem „škála“, což není nic jiného než stupnice. Bohužel mnozí to zaměňují s množstvím. Místo hromada možností řeknou škála možností a taky jsem slyšel říci škála zákonů.

    Nejen ve sportu, ale téměř všude se rozmohlo užívání slova rezonovat. Téměř vždy špatně, neb většina se domnívá, že tím říká znít, ale ono to značí původně jevy spojené s vlněním a přeneseně třeba v hudbě souzvuk. Například při koncertu Markéty Janouškové mé srdce rezonuje s jejími houslemi a úsměvem a četli jste to snad někdy ode mě? Hlupák řekne, že Markétiny housle v Atriu krásně zarezonovaly, což je s tou předponou rovno trestnému činu. Nedivte se, i horší věci můžeme slyšet.

   Někteří mluvčí, a to i profesionálové klidně i v oficiální mluvě používají spojení „Jednak-druhak“. Jiní klidně řeknou: „Událost z před čtyř let.“

   V médiích se nebývale rozmohlo užívat v množném času místo spisovné koncovky –é, nespisovnou, ba až s hanlivostí hraničící –i. Mám na mysli Američani, Keňani, policisti, tenisti, občani, apod. Bohužel tohle mi natolik vadí, že mě to až vyrušuje. Flagrantní to je u hlasatelů České televize, jmenovitě u dam.

   Mluvit o skloňování číslovek, znamená vozit sovy do Atén po kamiónech. Je spíše méně lidí, kteří to umějí. Jak může někdo vůbec vypustit z úst spojení: „ mezi dvě stě a tři sta metry“? Kdyby měl říci mezi 2 a 3 metry, nikdy by takové tvary nepoužil a automaticky by řekl dvěma a třemi. Tak proč mu ten automatismus nenaskočí i v tom prvním případě. Přitom je to jednoduché, daleko jednodušší než přechodníky. Každá část i té nejsložitější číslovky se skloňuje samostatně. Když bych třeba měl vyjádřit svou donjuanovskou inventuru, řekl bych správně, že jsem uvízl v 3761 srdcích takto: „V třech tisících sedmistech šedesáti jednom srdci stále ještě plane oheň při vzpomínce na mě“. Bohužel spíše se dočkáme: „V třitisíce sedmset šedesát jedna srdcích“. Přičemž ta chyba není ve špatně skloňovaném srdci. Ale podobných a ještě strašnějších číslovkových hrůz je éter plný. „Katie Ledecká vede po tří stech metrech“, řekne klidně profesionální komentátor.

   V poslední době jsem si povšiml seskupení slov, jimiž se má říci, že se něco nepovedlo. Vyrábějí je a bohužel šíří povětšinou televizní komentátoři. Ta seskupení vypadají příkladmo takto: se mu ne úplně daří, po ne úplně stoprocentních disciplínách, ne úplně ideální, to není nejideálnější, to není zdaleka tak stoprocentní. Sami jistě cítíte, jak hrozně to zní. Odvozeno je to samozřejmě z nadsázky a jisté ironie. Sportovec hodí disk do ochranné sítě a řekne-li se: „To nebylo úplně stoprocentní“, nadsázku úplně cítíme. Ale používat to neustále a vždy, když máme vyjádřit jednoduše, že jsme viděli špatný, mizerný, bídný, nebo podprůměrný, popřípadě i smolný (když vám foukne špatně vítr) výkon znamená řeč zaplevelovat a prznit. Netuším však, jak to odstranit. Návrh si nechám na konec.

   Slovo komunikovat se stalo jedním z nejhorších plevelů tím, že mnoho lidí jím nahrazuje dostatečně výmluvná slova hovořit a mluvit. Sami pak vytvoří patvary jako někomu něco komunikovat, my jsme to komunikovali, a podobně.

   V textu mých olympijských reportáží jsem už psal o některých projevech komentátorů, k některým se znovu vrátím a jiné jsem si nechal na toto pojednání.

   Sami jste viděli, jak mě vzala komentátorova rčení národnostní mišmaš a otec je tříčtvrteční černoch a Indián a matka 50% Židovka, dle mého názoru přímo na ztrátu zaměstnání. Když si odmyslíte ten rasistický podtext, zkuste přijít na to, jak se pozná Židovka. Asi stejně jako protestant, nebo má černé kudrnaté vlasy a místo nosu skobu.

   Někdo si pletl při komentování kanoistiky vzývání a vyzývání mocných sil. Při zápasu o bronz ve fotbalu řekne komentátor, že rozhodčí je schopen přidat výraznou minutáž. Při maratónu jiný, že běžci Kipčoge s Biwottem prohodí mnoho a mnoho komunikačních slov.

   Nemyslím, že jsem objevitelem a vzorem v užívání rodného jazyka a ani autoritou. Domnívám se však, že má znalost češtiny je solidní a že jsem zde nijak nepochybil. V médiích a zejména v České televizi bych zavedl jako součást kvalifikačního zdokonalování kurzy češtiny se zaměřením na ony flagrantní chyby, jichž se dopouštějí lidé, které mají mnozí za vzor. Současně s tím i tlak na omezení cizích slov tam, kde lze použít slova česká. A také bych zavedl jazykový monitoring jako povinnost a vnitřním předpisem systém pokut za tyto excesy. To byste koukali, jak by paní Augustová hned přestala říkat policisti. Řediteli televize bych na udržení kvality češtiny u podřízených, kteří vystupují na kameru, vázal část odměn, to by bylo nejúčinnější. Vždycky to je nejúčinnější. Zvykli jsme si spokojit se s nekvalitou a tolerujeme ji. Sami na to doplatíme.

  Do televize to posílat nebudu, neb už jsem jednou udělal zkušenost, že sdělení arogantně ignorují jak e-mailem, tak i papírově. Jen bych se zase zbytečně rozladil a to by byla škoda, když jsem tak pěkně upustil páru z kotle.