Velká válka IV., aneb utopeni v krvi a ohni

   Rok je pryč a já zase vzdávám úctu předkům, kteří bojovali za svobodu a vztyčuji varovný prst na politiky světa a vojevůdce, kteří odpovídají za sto let starou tragédii Velké války. Nejsme jiní, ani lepší, ani horší.

   Máme za sebou už skoro rok a půl války. Za tu dobu se už jasně ukázalo, že obrana dominuje nad útokem a že útoky, které mají válku rozhodnout, vedou jen k masakrům. Jakékoli útoky. Přesto se Němci a Britové odhodlají k tak masivním útokům, které nemají obdobu v dějinách a jejichž jezera krve už nikdy nebudou mít srovnání, nedojde-li k jaderné válce. Něco podobného rozpoutají i Rusové, ale na jejich frontě jsou poněkud odlišné poměry než na té západní.

   Všechno začnou Němci v únoru na základě plánu náčelníka generálního štábu von Falkenhayna. Zaútočí na severovýchodní výběžek francouzské fronty prošpikovaný pevnostmi a opírající se o město a pevnost Verdun. Vzato čistě vojensky a strategicky šlo o rozumný plán. Falkenhayn se domníval, že Francouzi budou pod tlakem neustále přisouvat jednotky a materiál, až se vyčerpají a povolí. Ani ho nenapadlo, že by se totéž mohlo stát Němcům.

   V území je řada pevností budovaných v souladu s dobovými představami o budoucí válce, která je samozřejmě zcela jiná. Kupodivu se stejně hloupě Francouzi zachovají o 20 let později, když zde budují Maginotovu linii a nechápou, že ji tanky objedou opět přes Belgii a dokonce i přes Ardeny, které považují za neprůchodné pro těžkou techniku. Nikdy ani netestovali schopnost tanků takovým terénem projít a nenaučili se tanky správně používat. To jsme odbočili a o tom budeme mluvit až v roce 2040.

   Tedˇ v roce 1916 Němci dobudou dvě hlavní pevnosti Douaumont a Vaux, jejichž vojenská hodnota je problematická, leč psychologická značná. Na konci bitvy se obě vrátí do francouzských rukou a po zničených pevnostech zůstanou jen hrdinské příběhy neuvěřitelné statečnosti obránců, kteří se v případě Vaux vzdají, až když jim v podzemních cisternách dojde voda. Život a umírání v těch místech nelze ani popsat, ani jinak přiblížit, což platí o celém verdunském prostoru.

   K takovému soustředění dělostřelby na tak malé území už nikdy později nedojde, a to ani na Sommě, o níž budeme mluvit za chvíli. Přirovnání střelba jako u Verdunu už navždy zůstane ve slovní zásobě. Vzniká tu řada legend a hrdinských příběhů, například ten o jednotce, jež zůstala na svých místech, a ze zasypaného zákopu po dělostřeleckém přepadu ze země trčela jen řada bajonetů.

   Francouzi zde postupně vystřídají tři čtvrtiny všech svých divizí, v tom se Falkenhayn nemýlil. Legendární je zásobování fronty automobily po takzvané Voie sacrée (Svatá cesta), neb železnice sem vedoucí přeťali Němci. Bez toho by se tu fronta zhroutila. A do velení se tu dostane generál Pétain, o němž ještě uslyšíme. A mladý důstojník de Gaulle je tu raněn a zajat. O 29 let později svému veliteli Pétainovi změní trest smrti uložený za kolaboraci za německé okupace na doživotí.

   Nejtěžší boje tu trvají do konce června, pak jsou německá pozornost a těžiště bojů přeneseny na západ k Sommě, ale bojuje se tu až do zimy. Celé to znamená 650 tisíc mrtvých a přes milión raněných, přes 50% na straně francouzské a o něco méně německé.

   Spojenci se v nejtěžší době na zoufalé naléhání Francie dohodnou, že nejpozději v létě zahájí útoky jak Britové, tak i Rusové, aby verdunské frontě odlehčili tím, že odvedou německé zálohy a důraz jinam. Na podstatné západní frontě připraví Britové na svém západním úseku fronty rozsáhlou ofenzívu v prostoru středního toku řeky Sommy a jednou provždy jméno té řeky spojí s nejtěžším válečným masakrem celých světových dějin.

  Bitva na Sommě je jeden z nejkrystaličtějších příkladů, jak tato Velká válka přesáhla jakékoli možnosti ji řídit, natož ovládnout. Skoro všechno tu bylo jinak. Útoku předcházela pětidenní palba dělostřelectva, po níž na první pohled musel člověk usoudit, že v německých zákopech nezbylo živé duše. Britská první vlna 1. července vylezla na předprseň zákopu a pustila se poklusem přes území nikoho k německé první linii.

   Tu se otevřelo peklo a spustily stovky kulometů. Němci totiž přečkali dělostřelbu buď v zadních pozicích, nebo v podzemních úkrytech, které si tu za dva roky stačili vybudovat. Výsledkem byl nejtragičtější den v britských vojenských dějinách. Šedesátisícové ztráty, z toho třetina mrtvých.

   Boje na Sommě pokračovaly v podobném duchu až do konce roku, Britové útočili s rozličným výsledkem a doslova kropili francouzskou půdu krví a Němci se s vypětím všech sil bránili a podnikali protiútoky a svou krev přidávali k protivníkově. Do bojů na pravém britském křídle se zapojily i francouzské jednotky s podobnými výsledky. Na konci bitvy si Britové připsali asi 8 kilometrů územního zisku.

Britové zde doplatili na svou doktrínu, že lze válku naplánovat a řídit tak, že se bude plán plnit za každou cenu a vlastně do konce války jim nedošlo, že tak to nepůjde. Uvidíte za rok, jak obdobně nesmyslně a neúčinně obětovali životy u Passchendaele.

   Až Němci, rozvázavše si v roce 1918 ruce na východě, uplatnili účinnou taktiku opřenou o samostatné myšlení nižších velitelů a menší úderné jednotky a těžce spojencům zatopili a téměř válku rozhodli.

   Bilance Sommy překonala Verdun. Padl přes milión vojáků (39 % Němci a 61% spojenci) a zraněných bylo ještě o půl miliónu víc. Tisíce doslova zmizely v ohni dělostřelby, anebo zaživa pohřbeny v podzemních krytech. Jeden z nich je pochován pod londýnským památníkem ve Whitehallu a symbolizuje všechny padlé. Totéž učinili Francouzi v souvislosti s Verdunem. Vzpomeňte na nádhernou a výstižnou Krylovu píseň. Není co dodávat.

  Musíme se též podívat na ostatní fronty a na moře. Na té ruské předložil generál Brusilov dobrý plán útoku především na rakousko-uherský úsek fronty. Podařilo se mu přesvědčit zcela vojensky neschopného cara i generální štáb, což nebylo tak těžké, neboť do té doby Rusové spíš dostávali na frak a každý slibný nápad se hodil. Koncem června Rusové zaútočili a v krátké době postoupili o desítky kilometrů a do rukou jim padlo 400 tisíc zajatců. Zde se zrodila největší masa českých zajatců, z nichž se později vytvoří slavné legie.

   Postupně i Brusilov zabředne do rutiny a doplatí na katastrofální zásobování potravinami a střelivem a celá ofenzíva se postupně zastaví na Němci posílených liniích. Ale ty statisíce Němců chyběly jak u Verdunu, tak i na Sommě.

   To, před čím každý odborník varoval, zátěž dvou front, si začalo vybírat svou daň. K tomu nutno připočítat účinky námořní blokády a potíže Němců s účinnou organizací válečné výroby, o 25 let později Speer výrobu zbraní i zásobování obyvatelstva zvládá, ale je třeba říci, že za té další války Němci ovládají většinu Evropy a jejího průmyslu a zotročí miliony lidí. K potížím přistoupí i velká neúroda toho roku, jež se nejvíce projeví u ústředních mocností pod tíhou blokády.

   Tragický je osud Rumunska, Nejprve se nechalo přesvědčit, aby se připojilo ke spojencům a poté podlehlo ve vyloženě trestném německém tažení za strašných ztrát a strádání, které, jak vidíte na příkladu již poraženého Srbska, je už na Balkáně obvyklé. Spojenec Německa Bulharsko si tu také zbaběle ohřeje polévku.

  Pro Brity, už s novým premiérem Lloydem Georgem, je mezopotámská ropa životně důležitá. Nejprve utrží porážku od Turků u Kútu a pak se jim podaří podnítit arabské povstání proti Osmanské říši. O Velikonocích povstane část disidentů v Irsku a jsou bleskurychle poraženi a vůdcové politicky zcela hloupě popraveni. Od té chvíle znechucení Irové už neprojevují ono prvotní nadšení a hromadný vstup do britské armády, ale naopak se stanou trnem v britské patě. Čtyři roky po válce pak získají irské katolické provincie samostatnost.

   A Winston Churchill bojuje na vlastní žádost jako řadový důstojník v armádě ve Francii, odkud si jej Lloyd George vytáhne znovu do vlády.

   Na moři se konečně v Německu prosadí názor, že je třeba podniknout se silným a hrozivým hladinovým loďstvem nějakou akci, aby se i námořnictvo aktivně zapojilo, když statisíce vojáků krvácejí v zákopech. Přes technickou vyspělost německého lodního stavitelství a zbrojního průmyslu Britové stále mají v Severním moři více než dvojnásobnou převahu.

   Němci koncem května vyplují s bitevním loďstvem do prostoru u dánských břehů (proto bitva u Jutska, nebo Skagerraku) s cílem vylákat část britského loďstva k boji a ničit ho po částech. Britové pod velením admirála Jellicoea síly sice nerozdělí a pošlou do prostoru hlavní síly, ale v Severním moři operuje z Rosythu divize bitevních křižníků admirála Beattyho a ta narazí na Němce, kteří střílejí přesněji a Beatty ztratí postupně tři veliké lodě a skoro 3 tisíce námořníků.

   Nato se objeví hlavní britské síly a pošlou ke dnu dvě německé lodě. Katastrofální ztráty bitevních křižníků byly později vyšetřovány a zjistilo se, že hlavní příčinou vedle slabšího pancéřování ve prospěch rychlosti bylo zcela nevhodné skladování balíků střelného prachu, které se nabíjely do hlavních děl zpravidla ráže 305, nebo 356 mm za granát, který po odpálení roznětky vystřelily z hlavně.

   Ty balíky, jichž nacpali na loď co nejvíce, aby měli zásobu, skladovali, kde se dalo, a když pak loď zasáhl nepřátelský granát, explodovaly a šířily oheň podpalubím nesmírnou rychlostí a celá loď prakticky vyletěla do povětří. Po zkáze Indefatigable a spektakulárním výbuchu Queen Mary prohlásil Beatty netuše, jak je i jeho vlastní loď Lion stejně přecpaná střelivem: „Něco se děje s těmi našimi křižníky!“ Nakonec byl i Lion těžce poškozen. Ale naštěstí nebyl zasažen do míst skladování balíků prachu.

   Němci pak usoudí, že další boj by krutě zaplatili a plují domů. Britové je ještě druhý den marně hledají, přestože se obě loďstva mnohokrát velice přiblíží, ale tehdejší pozorovací prostředky se daleko méně lišily od prostředků Nelsonových, než od radaru za další války.

 Němci slavili, ale Britové věděli, že i kdyby takto prohráli pětkrát, už by německé loďstvo neexistovalo. Na hladině dále vládla Británie, ale Němci vystupňovali ponorkovou válku, jež byla nakonec jednou z příčin vstupu USA do války a definitivního převážení sil. O německé blbosti začít válčit s USA si něco povíme za rok.

   A generál von Falkenhayn byl za verdunský nezdar nahrazen v čele generálního štábu, což znamenalo fakticky vrchní velení, vítězem od Tannenbergu von Hindenburgem, který si jako svého výkonného zástupce ve funkci generálního ubytovatele přivedl generála Ludendorffa.

   Zajdeme na chvíli domů, císař František Josef I. po 68 letech vlády umírá a jeho nástupce Karel odvolá vojensky neschopného rakousko-uherského náčelníka generálního štábu von Hötzendorfa, na kterého má pifku už dlouho, ale nikdy u starého licousovatého pána neuspěl. A Hašek je pěkně v ruském zajetí a Josef Švejk s ním. Zase to Rakousko slavně nevyhrálo.

Na italské frontě proběhne už šestá bitva na řece Soči. Nerozhodná a bezvýsledná. Vrcholem absurdity a blbosti je válka ve vysokých horách. Zde Češi bojují statečně, neb jsou motivováni tím, že Itálie je proradný porušitel spojenecké smlouvy s Rakouskem, který chce zotročit Slovince a Chorvaty – dobré Rakušany a bratry Slovany. Podobně se činí čeští námořníci na rakouských lodích a ponorkách, dokud jim nedojde o dva roky později v Boce Kotorské trpělivost. To však neznamená, že mnohým už Rakousko nyní neleze krkem. Přejdou na druhou stranu a pak často bojují proti vlastním.

   Vidíte to. V tomto roce jak Němci u Verdunu, tak i Britové na Sommě prokázali neefektivnost ofenzívy vedené prostředky, které nepostačovaly k vítězství. Ani plyn to nebyl, ani nevídaná intenzita dělostřelby, tank dosud představoval jen plechovou nespolehlivou bednu, již se bylo nutno teprve naučit zkonstruovat do efektivní podoby a především účinně používat. Ruská armáda se nacházela díky neschopnému velení a ignoranci ve stavu blízkému rozkladu, což se o rok později skutečně projeví.

      K odrazu války v umění se dostaneme až v závěrečném dílu, přesto řekněme, že je v roce 1916 malým zázrakem vydání slavného románu Oheň Henriho Barbusse, ryzího levičáka a později komunisty. Jak prolezl cenzurou, je dodnes záhadou, když čtete tu vyloženě buřičskou knihu. Román je ještě drsnější a přímočařejší než pozdější Remarquův Na západní frontě klid.

   Britové dají už v srpnu natočit hraný dokumentární film Bitva na Sommě, který je dodnes považován za vrcholné dílo a v Británii za národní kinematografický poklad. Z něho pochází plno záběrů, které se dodnes používají v dokumentech o velké válce jako autentické. Tady je celý: https://www.youtube.com/watch?v=UhHdZLioRZg

    Tak a zase se máte v srpnu 2017 a 2018 na co těšit. Mrtvol bude v roce 1917 zřetelně méně, což vám vynahradí současné televizní zpravodajství, ale v roce 1918 si připíší nejvyšší ztráty Němci.