Velká válka III, aneb všichni se nestačí divit

 Zpět na fronty. Ohromný konflikt je realitou a Němci jdou na Francii přes Belgii. Mají přece Schlieffenův plán vrhnout podstatné síly obloukem přes Belgii a severní Francii obchvatem kolem Paříže a válku proti Francii rozhodnout.

   Ale udělají tři chyby. Jednak do té kosy nasadí podstatně méně sil, než Schlieffen plánoval, za druhé neodhadnou, že žádní vojáci nemohou vydržet denně urazit 30-40 kilometrů s plnou polní a při tom ještě bojovat. To nemluvím o předlouhých zásobovacích liniích, které při každém útoku rozhodují o výsledku. Vzpomeňte jen na další válku a v ní na Dunkerque, El Alamein, Stalingrad a zpětné spojenecké dobývání Francie, nebo japonský útok na Imphal a Kohimu. Ve všech případech rozhodovala délka zásobovacích linií a schopnost ji překonat.

   Němci tedy neobejdou Paříž, ale zatočí před ní na východ k řece Marně a ke všemu ještě ponechají mezi dvěma armádními skupinami nepochopitelnou mezeru. Té využijí Britové za podpory Francouzů.

   Velitel pařížského okruhu generál Galliéni nato shromáždí všechny dostupné síly, za pomoci legendárních pařížských taxíků geniálně vyřeší těžký logistický problém a dopraví zálohy na bojiště. Přispěje tak k záchraně Francie, jež vypadá dost na prohru nebýt německých chyb a Galliéniho bystrosti a pohotovosti. Vidíte, starý pán povolán zpět z penze a v pravý čas mu to perfektně myslí. Dodnes se té události říká zázrak na Marně a památníky na tom bojišti patří k nejváženějším místům francouzské historie.

   Vojáci se poprvé zakopou a jak se na levém francouzském křídle obě strany snaží obejít jedna druhou, postupně se dokopou k belgické hranici na břehu kanálu La Manche a na druhé straně k hranicím Švýcarska. Této soutěži v kopání příkopů na britsko-francouzském levém křídle se říká běh k moři a tehdy se vytvořila ona více či méně tři a půl roku stabilní frontová linie typická podivuhodným pásem několika linií zákopů na obou stranách. Od podzimu prvého roku války byl její charakter na západní frontě dán. První rozčarování, tohle nikdo nečekal a v krátkou válku už nikdo nevěří. Na pravém křídle stojí proti německému náporu komplex pevností opírající se o město Verdun a fronta se zde ohne a zastaví. O něco později se tu bude dít něco horšího, než jakékoli představitelné peklo. Náčelník generálního štábu von Moltke je nahrazen generálem von Falkenhaynem, což, jak se později ukáže, není žádná výhra.

   Říkali jsme minule, že Němci chtěli rychle porazit Francii a pak jít na Rusko. Zase se potvrdila stará pravda, plány byly nějaké a realita zcela jiná. Na rusko-německé frontě se však děly věci. Rusové stojí po mobilizaci proti tehdy německému východnímu Prusku se dvěma velkými armádami a mají také plán. Obě armády vrhnout proti Němcům najednou a přejet je jako parní válec. Oba velitelé armád se moc nemusí a velitel té první s půvabným typicky ruským jménem Rennenkampf se ani nehne a tak ponechá druhou armádu generála Samsonova postupovat vpřed s nekrytými křídly.

   Němci předvedou mistrovskou ukázku manévrování a Samsonova obklíčí poblíž Tannenbergu a legendárního grunwaldského bojiště z roku 1410, kde Poláci napráskali řádu německých rytířů a Mucha pak scénu z té bitvy zahrne do Slovanské epopeje. Němci zajmou čtvrt miliónu Rusů (kam se hrabe Stalingrad) a Samsonov se zastřelí. Ustrašený a neschopný Rennenkampf se o pár týdnů později také dočká těžké porážky u Mazurských jezer.

   Dvě porážky tak strašné, že se Rusové skoro rok proti Němcům na nic významného nezmohou a spokojí se s bojem proti RU. Vojenské kvality ruských velitelů ani zdaleka nedosahovaly německých, kde vyniknou generál von Hindenburg, jeho náčelník štábu generál Ludendorff a zejména autor plánů tannenberské operace, tehdejší plukovník Hoffmann. Něco podobného se bude opakovat o 27 let později.

   RU vytrhne proti Srbsku, ale nadmíru statečně se bránící Srbové nejen útočníka zastaví, ale dokonce i vyženou ze země. Bělehrad změní třikrát pána. RU prokazuje vážné chyby ve velení i logistice a musí mu nakonec pomoci Němci. Ani Švejkovo volání „Na Bělehrad“ nepomáhá.

   A nepomáhá ani posílení haličské fronty Švejkem proti Rusku. Tady zle tísnění Rakušané (musím logicky používat tohoto adjektiva, protože zkratka RU se zde nehodí, natož říkat Rakušané-Uhři, což jsem ještě nikdy neslyšel, přestože je to věcně správně) nejprve ztratí pevnost Přemyšl a v květnu 1915 se seberou a spolu s Němci porazí Rusy u Gorlice a Tarnova. Zajímavé je, že Poláci tehdy většinou v područí Rusů drží palce Rakušanům a Němcům, přestože část historické polské země od konce 18. století okupují oni. Druhou zajímavostí je, že na východní frontě nikdy nevznikne zákopová válka, jako ve Francii a Belgii.

  Dostali jsme se tak do roku patnáctého, kde do války vstoupí na straně Dohody Itálie dosud vázaná smluvně s Německem a RU. Italské rozhodnutí je pro RU těžkou ranou, neb se vedle srbské a ruské fronty objeví třetí. Italové dlouhodobě pošilhávají po Dalmácii, Slovinsku a Jižním Tyrolsku a válka jim má pomoci. RU považuje italské vystoupení vcelku oprávněně za věrolomnost. A něco podobného si myslí i vojáci české národnosti a navíc se domněle bojuje za bratry Slovince a Chorvaty, aby neupadli do italských spárů, neb ve spárech rakouských je jim evidentně dobře, jak každý věrný Čech s výjimkou jistého Haška ví.

   Na západní frontě se pokusí Britové u Yprů prorazit frontu, ale jejich útok nemá jiný výsledek než hromadu padlých a raněných a název bitva u Yprů s příslušnou pořadovou číslovkou první. Spojenci se ttoho roku ještě pokusí prorazit v Champagni, Artois, u Sainte Chapelle a znovu u Yprů. Komu dosud není jasné, že těmito útoky, jež nikam nevedou, se jen marní životy, musí být tupec.

   Právě u Yprů Němci poprvé za příznivého větru otevřou několik set tlakových lahví s chlórem. Vám, kteří si ještě leccos pamatujete z chemie, jistě nemusím líčit afinitu tohoto plynu. Trauma, jež způsobí lidským sliznicím včetně plic, se vymyká popisu. Poté ještě nezdolný lidský duch vynalezne a bez váhání použije leptavého a zpuchýřujícího plynu a kapaliny, jež podle místa prvého použití nese jméno yperit. Říká se mu také hořčičný plyn, neb voní jako ona pochutina, jejíž českou verzi odmítají Francouzi uznat za poživatelnou.

   Ejhle člověk, vynalezne ještě nervové plyny sarin, soman a tabun, proti nimž není ochrany, neb je pouhými smysly nezjistíte, jak se mohl svět přesvědčit díky teroristům v tokijském metru před dvaceti lety. Nakonec bojové plyny na západní frontě používají všichni. Tyto zavrženíhodné prostředky se nedají použít tam, kde se fronty pohybují, proto se omezí na statickou západní frontu.

   Bojechtivý první lord admirality (ministr námořnictví) Winston Churchill se silně zasazuje o operaci proti Turecku. Britové a Francouzi se pokusí ovládnout úžiny mezi Černým a Egejským mořem a porazit Turecko nedaleko jeho hlavního města. Nejprve bitevními loděmi napadnou pevnosti u vstupu do Dardanel a utrpí těžké ztráty v důsledku střelby pobřežních baterií a najetí na miny. Vylodí nakonec pozemní síly na poloostrově Gallipoli a vedou celou operaci krajně neschopně.

   Nikdo tehdy neuměl plánovat a vést obojživelné operace, nejméně však britský vrchní velitel generál Ian Hamilton, který měl bohužel právě dvě z nevhodných vlastností dobrého velitele, nerozhodnost a přílišný soucit. Tomu nerozhodnému soucitu padly za oběť desetitisíce převážně australských a novozélandských vojáků. Obranné boje Turků tu vedl mistrovsky pozdější prezident a tvůrce moderního Turecka Mustafa Kemal.

   Na Balkáně je srbská armáda zatlačena do Albánie a za nepopsatelných útrap se jejím zbytkům podaří později ustoupit na Korfu, odkud je spojenci dopraví do Řecka. Bulharsko se připojuje k centrálním mocnostem, aby si přihřálo polévku na srbském neštěstí. Na frontě italské se odehraje na řece Soči v dnešním Slovinsku první bitva a číslování zde nakonec nebere konce. Na Blízkém východě útočí Turci na britskou pevnost Kút v dnešním Iráku. V Africe Britové obsadí německou Jihozápadní Afriku (nynější Namibie) a postupují proti tehdy německému Kamerunu.

      Na moři se sice nerozhoduje, ale německá eskadra pod velením admirála von Spee se přesunuje z čínských vod přes Tichý oceán, narazí na britské loďstvo poblíž chilských břehů u Coronelu a drtivě je porazí, ke dnu jdou 2 lodi a přes tisíc šest set námořníků. Brity to rozpálí do běla a vyšlou silný svaz k Falklandům, kde celou von Speeho eskadru potopí i s admirálem.

   Jeho jméno dají Němci válečné lodi v další válce. Proslaví se a skončí náhodou tam, kde skončila pouť toho, jehož jméno nese. A křižník Dresden této zkáze ujde, neb se odpojí a přistane v Chile. Nakonec je stejně potopen v Indickém oceánu. Příběh dobrodružného návratu námořníků do Německa je velmi poutavý. Na lodi slouží i jistý poručík Canaris, který dosáhne později hodnosti admirála a v další válce bude řídit německou armádní zpravodajskou službu.

   Britové zavedou námořní blokádu Německa a to naopak zahájí ponorkovou válku. Německá ponorka bez varování potopí velkou osobní loď Lusitania, o níž se léta lhalo, že byla civilní a nic vojenského nevezla. Později se ukáže, že naopak podpalubí bylo přecpané zbraněmi. Mrtvých je srovnatelně s Titanikem, mezi nimi mnoho Američanů a americké rozladění dostoupí vrcholu. Ještě se však do války přímo nezapojí.

  Britové u Cambrai vyzkoušejí nový vynález, tank, ale ještě skoro dva roky potrvá, než se jim podaří vymyslet správnou taktiku a způsob boje a odstranit konstrukční problémy. Tank, což značí nádrž, byl krycí název z důvodu utajení a už navždy zbrani zůstane. Jen Němci za další války říkají tanku Panzer. Protektorátní film a noviny to převezmou a my z té doby čteme a slyšíme, že německé pancéře útočí na široké frontě.

   A zelené mozky už vymýšlejí, co geniálního příští rok spustí, aby válku rozhodly, a potvrdí dvou vojenskou i lidskou zaostalost. Máte se v srpnu 2016 na co těšit.