Velká válka I., aneb proč mě to zajímá a kdo za to mohl

  Loni uplynulo sto let od počátku Velké války a každým dalším rokem až do toho osmnáctého nastane sté výročí tehdejších událostí. Vysvětlím, proč mě téma tolik zaujalo a čím mi ta válka je.

   Neobávejte se, jak je mým zvykem, budu psát formou obvyklé subjektivní essaye, jak jste zvyklí z kultury. K sepisování a výkladu dějin jsou tu jiní a mnozí již odvedli výtečnou práci.

   V první kapitole se dovíte, jak se stane, že si chlapeček oblíbí určité historické téma a setrvá u něj. Mezitím samozřejmě jako všichni chlapečkové zlobí a honí holky a nestuduje soustavně nic, natož dějiny. Proto se nepovažuje za kdovíjakého znalce. On jen hodně čte a poslouchá, co se kde zajímavého říká, pak o tom dlouhá léta přemýšlí a pojednou je tu stoleté výročí.

   Otázka, kdo za to mohl, se klade už oněch sto let a dosud na ni nikdo jednoznačně neodpověděl. Já jsem na to také nepřišel a jsem si jist, že jednou zavru své oči, aniž bych v tom jakkoli pokročil. Podrobnosti jsou předmětem kapitoly druhé

   Vzpomeňte mnozí, jak započalo mé psaní. V roce 2012 jsem sepisoval útržky z londýnské olympiády a právě tehdy jsem nalézal onen subjektivní způsob líčení složený z faktů i dojmů a stop v paměti mimo téma spolu s nadhledem a zlehčováním kdečeho vážného. Neobávejte se tedy a již vzhůru.

  Kapitola první – Proč já

   Miloval jsem doma na stěně obraz zasněženého řetězového mostu původně Františka Josefa I. a poté Štefánikova. Při poučení o obou osobnostech se narazí na onu událost, která vedla nejen k přejmenování mostů, ale i k rozbíjení pomníků. V cíli oblíbených vlastivědných vycházek na Olšanech záhadná pole hrobů z té války a jen o pár set metrů dál hroby padlých z další války, kam chozeno se školou, neb to je nedaleko od Lupáčovy ulice. Nikdo nám tehdy nic neříkal nejen o padlých z Velké války, ale ani o spojeneckých nedaleko též odpočívajících, natož aby se tam něco kladlo.

   Nikdo z mé rodiny se té války nezúčastnil, pradědové už měli věk a dědové a prastrýci nějak vyklouzli, nebo ještě neměli věk. Nesáhla do naší rodiny ničím, jen tehdy všeobecnou nouzí. A ten nesympaťák Franz Ferdinand na Konopišti, hromadný vrah zvířat. A k tomu všemu záhadný bílý gigant na Vítkově s děsivou mumií v byzantinsky nazdobené uniformě, již museli brzy spálit.

   Mluví se o první republice. Musela to být skvělá válka, když přinesla takovou radost a svobodu. A ta ustálená rčení: jako u Verdunu, sedm kulí jako v Sarajevu, legionáři, Masaryk, Beneš, Wilson a maršál Foch, po němž se jistou dobu jmenovala má nejoblíbenější pražská třída přivádějící mě spolehlivě od Flory do Prahy a nesoucí pak ještě tři další jména. Pro prarodiče to byla vždycky Fošovka a nádraží Masaryčka a Wilsonka. A ty nádherné písně, kde se praví „měl jsem bílý kvítek na čepici," nebo „z jedný strany alpíni“. A Švejk. Kdo by nebyl zvědavý.

   Kapitola druhá – Proč vypukla a kdo za to mohl

   Otázky zásadní, proč a kdo. Existují tři hlavní názorové proudy. 1. Vinny jsou pouze a jedině Rakousko-Uhersko (RU) a Německo. To bylo mantrou našich historiků už od první republiky a částečně přešlo do slovníku socialistické historiografie, která především tvrdila, že za všechno mohou imperialisté všech zemí a nejvíc ti germánští. Obojí se zažralo do českého myšlení jako škvára do kolena fotbalistova. 2. Koncepce propočteného rizika, kde se dovozuje, že státy vycházely z nesprávných premis a odhadů, kam povede jejich politika a vše se jim nakonec vymklo z rukou. 3. Koncepce kolektivní viny dokládá, že šlo o nekonečně složitý komplex příčin, aniž by snímala z Německa jeho odpovědnost za zahájení konfliktu.

   Můj názor se přesouval od jedničky k trojce a po nedávném přečtení dle mého prvotřídní knihy Náměsíčníci od Christophera Clarka jsem již propadl naprosté skepsi. Nikdy nebude možno vyslovit jednoznačný názor a nezbývá než uznat, že svět dějin je daleko složitější, než tušíme. Zrovna vznik Velké války mnozí označují za nejspletitější souhrn událostí dosavadních světových dějin. Nebudu se zde pouštět do argumentace, které nestačí ani tisícistránkové knihy, jen vyjmenuji řadu faktů, jež napravují obecně rozšířené omyly a vyložené nesmysly, které se nabalí na každou historickou událost a znovu a znovu je v souvislosti s tím kulatým výročím slyšíme i ze zdánlivě solidních úst.

    Mýtus prvý: Chudáci bratři Srbové.

    Od získání plné nezávislosti po balkánských válkách v roce 1878 až do vzniku Jugoslávie po Velké válce je setrvalým znakem srbské politiky sklon k diktatuře, šovinismu, spiknutím, tajným organizacím, včetně ohavné kralovraždy a velkosrbské agresivity vůči sousedům včetně balkánských válek v letech 1912 a 13 a vyhánění a vraždění menšin na dobytých územích. Dnes bychom řekli darebácký stát. Pozoruhodné je, že za rozpadu Jugoslávie v devadesátých letech se Srbsko chovalo stejně.

   Mýtus druhý: Sarajevo je příčina války

   My, kteří máme vždy sklon zjednodušovat, jsouce ovlivňováni povrchními politiky, historiky a umělci a svým hluboce lidským sklonem vidět věci tak, jak chceme, nikoli tak, jak se opravdu staly, budeme ještě za sto let opakovat mantry o rozhodujícím impulsu k válce a spoušti a o řidiči, který za to může, protože blbě odbočil. Netvrdím, že atentát neuznávám za jeden z důvodů, ale k pochopení situace nutno vidět, že RU vcelku oprávněně usuzovalo, že stopy k původu atentátu vedou do Srbska. Dnes už nepochybně víme, že srbská vysoká místa měla dost informací a mohla zasáhnout. RU po mnohaletých špatných zkušenostech došlo k závěru, že s darebáckým státem nemůže dál jednat.

   Ono slavné červencové rakouské ultimátum Srbsku ve skutečnosti nebylo z diplomatického hlediska žádným ultimátem, nýbrž jen demarší a bylo možno ještě mnoho týdnů vyčkávat, nevyhlašovat válku a nevyrážet do pole. Dva rozhodující kontinentální spojenci Francie a Rusko odmítli byť jen uvažovat o tom, že by mohlo být RU v právu, majíce je za podceňovaný stát, jemuž nedávají dlouhého života. Rusové a Francouzi ruku v ruce vyhrotili evropskou situaci všeobecnými mobilizacemi a propojením srbského incidentu se světovou politikou.

   Mýtus třetí: Německo chtělo válku.

   Neexistuje důkaz, že by Německo ponoukalo svého spojence RU k válce, opak je pravdou. Natož, aby Německo otevřeně a nátlakově usilovalo o získání dalších kolonií. Přestože se Německo nakonec jako první odhodlalo vystřelit, nutno poznamenat, že praktikovalo dlouhá léta zahraniční politiku nešikovnou a do jisté míry bázlivou a Vilém II. byl válečný štváč jen občas a jen ústy a jakmile se situace vyhrotila, vždycky se sesypal a zacouval do garáže.

   A mnozí (především RU následováno v tom špatně kalkulujícím Německem) mysleli, že válka se omezí pouze na Balkán. Velká Británie (VB), jež nebyla tak úzce vázána v rámci tzv. trojdohody, a neměla žádný konkrétní zájem na Balkáně, kromě stabilizace Turecka jako protiváhy Ruska na jihovýchodě Evropy, byla ochotna uznat jistá oprávnění RU na srbské zadostučinění.

   Leč po emotivních debatách v britském parlamentu převážila strana, která podporovala vystoupení VB po boku Francie. Silný vliv na to mělo tažení Německa do Belgie a tehdejší emotivní projev ministra zahraničí Greye v parlamentu, který převážil dosud nejistý zákonodárný sbor poukazováním na dobrou morální pověst VB jako spojence a ochránce malé spřátelené Belgie. Můžeme si o tom myslet cokoli, znajíce chování VB v jiných případech, ale i tak vznešené motivy mohou často hrát významnou roli.

   Ovšem jen v demokratických poměrech. Ruský ochranný deštník nad Srbskem byl tradičně velkohubý a plný všeslovanství a boha a za bukem stál vliv na Balkáně a turecké úžiny, o které Rusku šlo vždy a které ho uzavíraly v Černém moři vojensky i obchodně.

   Podle tehdejších politicko-vojenských názorů byla vrcholem nepřátelského jednání všeobecná mobilizace, již provedly Rusko a poté i Francie několik dnů po návštěvě francouzského prezidenta Poincarého v Rusku koncem července. Dlužno dodat, že starou francouzskou opatrnou politiku vystřídala po zvolení Poincarého nebývalá agresivita.

    Strategické plánování Německa vycházelo z toho, že jsouc sevřeno mezi dva protivníky, musí rázným úderem vyřadit nejprve Francii a pak volné síly přesunout proti Rusku a nesmí připustit zatlačení do defenzivy ani z jediné strany. Tím Německo neomlouvám, jen skládám příčinné souvislosti.

   Jisté je, že Velkou válku z naznačených důvodů zahájilo Německo (pomineme-li, že RU vyhlásilo válku Srbsku už 28. července). Vyhlašování šla postupně takto: Německo Rusku 1. srpna, Německo Francii 3. srpna, Německo Belgii 4. srpna, VB Německu 4. srpna a potom až 2. listopadu Rusko Turecku a 6. listopadu VB a Francie Turecku. Ostatní státy se přidávaly až v roce 1915 a ty Spojené až 1917.

Kapitola čtvrtá – Fakta k přehazování vidlemi, neoblíbený Franz a nešťastná Žofie

   Nyní sesypu na hromadu mnoho dalších faktů a myšlenek pouze heslovitě. Ruský hospodářský vzestup před válkou a politický zmatek. Příliš starý a málo odolný Franz Joseph I. Nejednoznačný a komplikovaný vývoj spojeneckých vztahů. Spletité střety zájmů velmocí. Katastrofální a zoufalý vývoj na Balkáně a jeden darebák za druhým. Ruské zájmy a požadavky přesahují únosnou mez. Politická nestabilita ve všech zemích, střídání vlád a vlivových skupin a s tím i názorů. Kdo vlastně o čem rozhoduje? Nastrčené články v tisku a manipulace veřejným míněním.

   Vliv vojáků se přeceňuje, nakonec převáží civilní moc, ale až válka vypukne, změní se to. Prý se všude davy radovaly, když vypukla válka, to je vyložená lež, kterou tehdy vyrobili, a táhne se dějinami stále. Někde se davy radovaly a jinde plakaly, jinde mlčely. Ale málo se například ví, že Freud se radoval, jak válka přinese RU čest a slávu. Tady vidíte, jak se může i velký duch projevit jako naprostý blb, řečeno haškovsky. Za čtyři roky se RU ze samé cti a slávy zadusí.

   Neuvěřitelné licoměrnosti a lži a nepochopení v zahraničních vztazích. A v neposlední řadě chybování a lhaní pamětníků a upravování minulosti vítězi i poraženými. Není to jednoduchá úloha pro historika a zájemce o solidní dějiny. Naštěstí Clark udržel svou šestisetstránkovou knihu právě na oné mezi shrnutí faktů a nepřidává se na žádnou stranu. Možná, že i u jiných dějinných událostí se časem dočkáme stejně objektivního přístupu.

   A nyní sdělení osobní. Franz Ferdinand d‘Este patřil k nesmírně nepopulárním politikům nejen v Rakousku, ale v celé Evropě. Jeho povaha mu těžko mohla přinášet sympatie. Pak se nedivme, že atentát na něj vyvolal podobné reakce, jako u Švejka, nikdo ho nelitoval. Ten tlustej z Konopiště byl sice neruda a šílený lovec, ale také solidní úředník jako strýc a především osobně statečný muž, když si vyvzdoroval Žofii Chotkovou a vedl s ní obdivuhodné manželství plné lásky a vzájemné úcty. Ale paradoxem dějin je, že F. F. byl ostře proti jakémukoli rakouskému válečnému dobrodružství.

   Žofiinu vraždu nelze vůbec ničím omluvit. A to ještě byla těhotná, ale obávám se, že všem teroristům je tohle úplně lhostejné. Já nemám pro srbské spiklence a jmenovitě zpovykaného sociopatického mladíčka Principa ani špetku soucitu a tu terezínskou pevnost si plně zasloužil.

   Kdo jste viděl fotografie Žofie na přelomu století, kdy jejich vztah začal, nemůžete se divit, že arcivévoda se bláznivě zamiloval. A navíc byla Žofie chytrá, což jí také v habsburském domě nepomohlo. F. F. musel bojovat jako jeho předek Ferdinand Tyrolský před 350 lety (tehdy) o Filipinu Welser.

   A já jsem si fotku toho slavného páru loni na počest stého výročí vyvěsil na stěnu osobností, neb si to Žofie zaslouží. Je v dobré společnosti, kolem je americký koutek. Nad ní se vesele usmívá nejkrásnější filmová herečka dneška Andulka Hathaway, vlevo nahoře Rita Hayworth a Emma Stone a vlevo Hilary Hahn a Jeanette MacDonald a šikmo vpravo slavná filmová dívenka Shirley Temple s Deannou Durbin, jíž začíná území Britského společenství národů končící vpravo Keirou Knightley. Jistě jste zaznamenali, že dole nikdo není. Správně, tam je vchod do kuchyňského koutu. Už jsem zase nezklamal a úspěšně uhnul úplně jinam.

A škoda, že nikdo nenapsal obdobné příhody dobrého ruského vojáka Švejkovského za světové války. To byste se teprve řezali, jaké bylo tehdejší Rusko. Gogol už století předtím věděl své. Kdyby tak Havlíček nespal ve svém hrobečku.